Heleno, jak jste dostala k psaní?

Helena: Čtu od chvíle, kdy jsem pochopila, že shluk písmenek umí být velmi zajímavý – a že jsem fakt četla úplně všechno! Knihovna mého táty obsahovala kromě značně „očteného“ Švejka i řadu válečných románů, což mi vůbec nevadilo; a opravdu jsem měla největší radost z nové knihy, nebo když jsem objevila půjčování knížek. Myslím si, že kdo hodně čte, má postupně tendenci i psát (a vztekat se, že sám nepřišel na tak úžasný slovní obrat jako ostatní). Píšu si „deník“ od šestnácti let, těch sešitů je vážně hromada. Ale víte, jak je pěkný číst o sobě jako naivní šestnáctce? Zamilované osmnáctce?  Novopečené matce? Pro ostatní jsem začala psát někdy v devadesátkách, kdy jsme začali s partou známých jezdit každoročně na vodu. Ty zážitky byly tak intenzivní, že nešlo nezaznamenat. Dodnes se jimi bavíme, protože ty šanony, kde je všechno včetně fotek, vozím na setkání, teď už ale jen cyklistická.

Od kdy píšete osobní blog „Helena píše“?

Helena: Od října 2022. Měla jsem narozeniny a dcera mi dala jako dárek tenhle blog.

Kde berete inspiraci ke psaní?

Helena: Většinou osobní zážitky. Můj kamarád říká, že dokážu udělat zážitek i z nákupu chleba, ale ono to tak opravdu je. Stačí se dívat.

Co kromě psaní děláte ráda ve volném čase?

Helena:

Čtu, chodím cvičit s holkama o generaci až dvě mladšíma a dost jezdím na kole. V létě se motám na zahradě, ale vidět to moc není. Hraji karty s manželem (dlouhé zimní večery). Ráda tancuji. Mám ráda společnost, několikrát do roka se scházíme, většinou se spolužáky z vysoké školy. Ráda si podrbu s kamarádkou, se kterou se známe od 5. třídy. Chodím ráda do hospody.  Filmy! Dost peču a baví mě to. Ráda píšu dopisy i fiktivní, tedy těm, co už nežijí, ale bylo by fajn, kdyby žili.